Anglický plnokrevník
Anglický plnokrevník je nejrychlejší a nejcennější ze všech plemen světa. Vzniklo kolem něj celé dostihové a chovatelské odvětví. On sám je výsledkem křížení dovezených arabských hřebců s domácími "závodními" koňmi, které probíhalo v sedmnáctém a osmnáctém století v Anglii.
Moderní plnokrevník dospívá velmi brzy a dvouletí koně již startují na dostizích. Tato praxe je zhoubná a mnoho mladých koní nevydrží napětí, jemuž jsou vystaveni. Ovšem ekonomické zřetele jsou v tomto případě hlavní.
Tento kůň je fyzicky i psychicky velmi odolný a neobyčejně odvážný, bojovnější než jiní koně. Není divu, že je velmi napjatý, nervózní a senzitivní, a tedy náročný na zacházení.
Chod má dlouhý, nízký a úsporný. Zadní noha je od kyčle po skočný kloub dosti dlouhá, aby při trysku mohl kůň vyvinout co největší odrazovou sílu. Plnokrevníci jsou většinou hnědáci, tmaví hnědáci, ryzáci, vraníci i bělouši (tuto barvu vnesl do chovu v sedmnáctém století Alcock Arabian).
Průměrná výška koní tohoto plemene se pohybuje kolem 16 až 16,2 pěsti (162,5 až 164,5 cm), ale často jsou koně vyšší i nižší.
Arabský plnokrevník
Arabský kůň je považován za nejkrásnějšího ze všech, vyniká povahou i vzhledem. Je to také nejstarší a nejčistší plemeno, pečlivě šlechtěné po tisíciletí. Většina ušlechtilých koní na světě je zřejmě ovlivněna arabem. Je praotcem anglického plnokrevníka, který nad svým předkem vyniká velikostí a rychlostí, ale nemůže se mu rovnat odolností a životností.
Moderní arab vyniká vytrvalostí, ačkoli je vynikající i v jiných soutěžních disciplínách. Chová se po celém světě ve velkém počtu s vzácným zaujetím a dodnes má příznivý vliv na další plemena.
Životnost araba je legendární a četné rekordy tohoto plemene ukazují pozoruhodnou vytrvalost. V devatenáctém století se často pořádaly závody na velkou vzdálenost v poušti, které trvaly až tři dny.
Pohyb araba se popisuje jako "plavání", kůň se pohybuje jako ve skoku. Arab je ohnivý a odvážný, ale má neobyčejně dobrou povahu.
Převládající barvy arabů jsou ryzáci, bělouši, hnědáci a vzácnější jsou vraníci.
Obrysová linie araba je dána výjimečným utvářením jeho kostry. Má 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů, na rozdíl od jiných plemen, která mají uspořádání 18 - 6 - 18. Tento rozdíl podmiňuje i vysoké nesení ocasu.
Ideální výška araba je mezi 14,2 a 15 pěstmi (144,2 až 152,5 cm).
Achaltekinský kůň
Achaltekinec je jedním z nejnevšednějších a nejoriginálnějších a také nejstarších koní na světě. Choval se kolem oáz v turkménské poušti na sever od Íránu ve středisku Ašchabád. Zde se koně chovali a závodili prokazatelně nejméně před 3000 lety. O koních podobného typu máme zprávy již ze starých čínských pramenů - vysocí a rychlí "nebeští" koně byli ze Střední Asie dovážení do Číny i jiných zemí. Podobají se arabskému závodnímu koni kmene Munaghi.
Kubánští kozáci často sedlali alchatekince. Tento kůň, dobře přizpůsobený extrémnímu podnebí a s pověstnou životností, se výborně hodil pro tito nezkrotné jezdce. Dnes slouží achaltekinští koně jako jezdečtí zejména na dlouhých tratích, ale vyskytují se i na drezurních kolbištích a skokových soutěžích.
Pohyb alchatekince je mezi koňmi unikátem: kůň doslova klouže nad zemí bez jakýchkoliv otřesů nebo houpání.
Tito koně mohou být ryzáci, vraníci nebo bělouši, ale nejnápadnější jsou plaví koně s kovově zlatým nádechem, který je na slunci úžasně krásný. Vyskytuje se i barva stříbrná.
Průměrná výška achaltekinců je 15,2 pěsti (asi 155 cm). Klisny bývají menší.
Andaluský kůň
Na vývoji moderních plemen koní mají nejvýznamnější podíl arab a berber. Vynecháme-li plnokrevníka, jehož historie sahá do minulosti pouhých dvě stě let, objevuje se, skutečná šedá eminence koňského rodu. Je to andaluský kůň, známý po staletí spíše jako španělský.
Přímým potomkem těchto koní jsou lipicáni. Také další plemena vděčí za své vlastnosti tomuto ušlechtilému koni, např. fríský, frederiksborský, kladrubský, connemara, clevelandský hnědák a velšský kob. Alter-real a lusitánský kůň jsou jeho pokrevní příbuzní a také mnoho amerických plemen pochází od něj.
Chod je hrdý a vznosný, krok okázalý, rytmický, klus vysoký a výbušný, houpavý cval hladký a nápadný. Přirozená rovnováha, živost a oheň spolu s okázalými chody a učenlivou povahou předurčují toto plemeno pro vysokou školu.
Ve hřbetě krátký andalusan mívá často strmou záď a nízko nasazený ocas. Není rychlý, ale neobyčejně silný a vytrvalý. Síla stehen a uspořádání kloubů zadních nohou činí andaluského koně mimořádně vhodným pro náročný výcvik pro arénu.
Tito koně jsou obvykle hnědáci nebo bělouši různých typů. Typické je velmi nápadné "morušové" zbarvení. Starší španělští koně byli skvrnití nebo strakatí.
Andalusan měří obecně do 15,2 pěsti (154,4 cm)
Lipický kůň
Ačkoli je bílý lipický kůň nerozlučně spojen se slavnou španělskou vysokou školou ve Vídni, cová se po celém území někdejší Rakousko-uherské říše. Koně pro školu se vychovávají v rakouském hřebčíně Piber a Štýrského Hradce, ale státní hřebčíny v Maďarsku, Rumunsku a v České republice se také specializují na chov lipicána. Přirozeně, že jde o odlišbé typy a malí piberští lipicáni rozhodně nejsou v převaze. V Maďarsku se například chová větší, pohyblivý kůň jako skvělý kočárový. U nás slouží tento kůň jako jezdecký, kočárový i pracovní.
Lipicán, zejména piberský typ, připomíná spíše všestranně užitečného malého koně, koba. Živost a zdatnost lipicána s jeho klidnou povahou ho předurčuje pro vysokou školu. Španělská škola a piberské stádo vděčí za přežití americkým jednotkám, které je na konci druhé světové války zachránily před postupující ruskou armádou. Za války byli tito koně v Hostouni.
Z barev je povolena pouze bílá, hříbata se rodí černá nebo hnědá. Občas se vyskytnou hnědáci, o nichž se tvrdí, že byli dříve také užíváni ve španělské škole.
Výška lipicána se pohybuje mezi 15,1 a 16,2 pěstmi (153,4 až 164,5 cm)
Hannoverský kůň
Hannoverský kůň je pravděpodobně nejúspěšnější z evropských teplokrevníků, neboť se po celém světě proslavil jako vynikající skokan a drezurní kůň. Je výsledkem puntičkářsky přesného výběru, kde se mísily vhodné typy krve.
Výběr pro hannoverskou plemennou knihu se provádí formou výkonostních zkoušek a hodnotí se i temperament jednotlivých koní. U tohoto plemene se velmi cení jejich povahová vyrovnanost a ochota i spolehlivost. V chovu se na ně klade veliký důraz. "Hannoverák" je plemeno velmi perspektivní. V ČR i SR se uplatňuje i v zemských chovech pro mnohostranné použití jak k jízdě, především k parkuru, tak k tahu.
Chod tohoto plemene je působivý. Je rovný, zvládnutý, velmi energický a pozoruhodně pružný. Krok je dlouhý a akce kolen malá nebo žádná.
U těchto koní jsou povoleny všechny čisté barvy, žádné se nedává přednost. Originální zakladatelští holštýnští hřebci byli černí.
Výška se pohybuje přibližně mezi 15,3 a 16,2 pěsti (155,5 až 164,5 cm).
Holštýnský kůň
Po holštýnském koni, což je směs německé, neapolské, španělské a orientální krve, byla mezi evropskými chovateli velká poptávka. Hodnotili ho pro jeho schopnosti, tvrdost a sílu; sloužil jako elegantní tažný, kočárový, nebo jako silný jezdecký kůň.
Díky temperamentu a pravidelnosti chodů je působivý holštýn přirozeným kandidátem pro drezúru. Pravděpodobně nejlepších výsledků dosahují koně německého původu. Holštýni jsou ale i úspěšní skokani a dostihoví koně.
Velká pozornost se věnuje kvalitě chodu. Krok je dlouhý, volný a pružný, akce přímá. Klus je aktivní, dobře vyvážený a rytmický a také hezky prostorný - nízká akce karpů, dědictví po tažném typu, je povolena. Cval je hladký rovný a také výborně vyvážený.
U tohoto plemene jsou povoleny všechny barvy. Nejtypičtějsí jsou hnědáci a tmaví hnědáci. Docela běžný je i bělouš, méně už ryzák.
Holštýn je vysoký 16 - 17 pěstí (162,5 - 172,7 cm). Pro registraci mají mít tříleté kobylky 16 pěstí a hřebečci staří dva a půl roku 16,1 až 16,2 pěsti.
Angloarabský kůň
Angloarab pochází z Británie, ale chová se na mnoha dalších místech, zejména ve Francii, kde se už 150 let věnuje velká pozornost chovu všestranných koní. Pro zapsání do plemenné knihy musí mít kůň nejméně 25% arabské krve a mezi jeho předky smí být pouze arabové, plnokrevníci nebo angloarabové. V jižní Francii se stal přímo "národním koněm" a uplatňuje se i v našich chovech. Původně se choval v Hostouni na Šumavě. V ČR byl obvyklý hlavně kmen Star of Hannover německého původu.
V Británii je obvyklé nakrývat plnokrevné klisny arabskými hřebci, protože potomci pak převyšují rozměry své rodiče. Křížení plnokrevného hřebce s arabskou klisnou dává odchovy menší, méně žádané.
Angloarabský kůň není tak rychlý jako plnokrevník, ale je velmi živý a výkonný a vyniká korektností chodů.
Tento vynikající jezdecký kůň může mít libovolnou barvu. Nejčastěji je to ryzák nebo hnědák různých odstínů.
Výška Angloaraba bývá mezi 16 a 16,3 pěsti (162,5 - 165,6 cm).
Fríský kůň
Chladnokrevný fríský kůň (moderní frís se již zařazuje k plemenům teplokrevným), potomek primitivních lesních koní západní Evropy, byl chován na fríském pobřeží severního Holandska. Ve své vlasti se dříve i dnes těší vroucímu obdivu. Ovšem, zaujímá významné místo jak v lidské historii, tak mezi plemeny koní. Tento kůň je velmi přátelský a přítulný, je také velmi citlivý a proto je určený jen jezdcům, kteří se dokáží do koně vcítit.
Díky své živosti a temperamentu je tento kůň použitelný i jako jezdecký, obzvláště pro drezúru, za což vděčí mimojiné vysokou akcí v klusu. Vyniká však jako tažný kůň, protože je skvěle vyvážený a v postroji se pohybuje energickým, velmi působivým krokem. Ve své vlasti tahá proslulé tradiční závodní dvojkolky, fríské gigy.
Záď fríského koně je skloněná a někdy poněkud nízká, asi jako u daleského poníka, čímž se u něj projevuje vliv fríských předků. Frísani jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká tažná plemena. Poznáte je podle bujné zkadeřené hřívy a ocasu, klenutého a hrdě neseného krku, bujných rousů
Fríský kůň je vždy vraník bez bílých odznaků, povolena je jen malá hvězda.
Tito koně měří 15 pěstí (152,5 cm) a více.
|
